Historie
Vznik lyží
Lyže a jejich předchůdce - sněžnice, patří k nejstarším náčiním člověka. Vznik lyží se datuje od konce starší doby kamenné, tj. asi 10 000 let před naším letopočtem. Lyže se staly důležitým a mnohdy jediným prostředkem, umožňujícím pohyb a lov zvěře v arktických a subarktických krajinách Asie, většinu roku pokrytých vysokou sněhovou pokrývkou. Lov zvěře zde byl hlavním způsobem obživy a ošacení.
Lyže vznikly ze snahy zvětšit plochu chodidla a tak zamezit boření nohou při chůzi ve sněhu. Z prvních primitivních prostředků, jako bylo např. obalování chodidel zvířecí kozí, slámou a pod., vznikly různé druhy sněžnic. Postupným prodlužováním a zužováním sněžnic byly vytvořeny lyže, Kdy a kde se vyvinul z jednoduchého pohybu - z chůze po sněhu - pohyb klouzavý, skluz na lyžích, kdy a kde bylo prvně využito skluzových vlastností lyží, není možno přesně říci. Historii lyžování rozdělujeme na dvě hlavní období:
- předsportovní použití lyží
- období lyžařského sportu
Předsportovní použití lyží
Toto období je charakteristické tím, že použití lyží je výhradně pracovní, slouží jako prostředek dopravy, k lovu, k přesunu vojenských jednotek.
O existenci lyží v prvotně pospolné společnosti nás přesvědčují nákresy a rytiny
z jeskyní (Oněžské jezero), dále archeologické vykopávky z Evropy a Asie.
K jízdě se přibližně do roku 1860 používala jen jedna hůl, dlouhá 170 cm, která sloužila k odrazu, brzdění a sjezdu. Vázání boty k lyži bylo řemenem.
Teprve ve 2. polovině 19. století se stává lyžování zásluhou prostých obyvatel norského kraje Telemarken skutečným sportovním odvětvím
v dnešním slova smyslu. Prastaré použití lyží jako dopravního, loveckého
a vojenského prostředku se poznenáhlu mění, lyžování se stává součástí lidové zábavy a později lidovým sportem.
Dochází k rychlému zdokonalováni techniky jízdy na lyžích. Lyžařské vybavení se stále zdokonaluje a přizpůsobuje stále náročnějším požadavkům.
Za počátek rozvoje sportovního lyžařství jsou všeobecně pokládány lyžařské závady v Trornso v Norsku, které se konaly v roce 1843 a jako první
v lyžařské historii měly charakter novodobých lyžařských závodů.
Významným mezníkem v dějinách lyžování se stal rok 1877, kdy
v Kristiánii (dnešní Oslo) založili lyžařský klub, první svého druhu na světě. Vynikající výkony a techniku ovládání lyží, kterou předváděli Sondre Nordheim (1825 - 1897, otec telemarku") a bratři Hemmestveiové se stali podnětem
k založení první lyžařské školy v Oslo (1880-1890).
Významnou osobností začátku sportovního lyžování byl F. Nansen (1881 -1930), slavný norský přírodovědec, polární badatel, diplomat, držitel Nobelovy ceny. V roce 1888 podnikl expedici napříč Grónskem na lyžích,
Počátky sportovního lyžování ve střední Evropě, kterému předcházely Četné ojedinělé pokusy v jízdě na lyžích, se datují od devadesátých let minulého století.
Rozvoj lyžování v Čechách
Rozvoj lyžování byl velmi prudký a probíhal současně ve většině evropských zemi. V roce 1887 zakládá v Praze Josef Rosler-Ořovský lyžařský kroužek při tehdejším pražském bruslařském klubu. Byl to po Skandinávii první lyžařský spolek na území Evropy. Rok 1887 můžeme tedy považovat za začátek organizovaného lyžování v Českých zemích.
Josef Rossler-Ořovský, jeden ze zakladatelů českého sportu
a olympijského hnutí, byl úspěšným sportovcem, sportovním funkcionářem
a diplomatem, iniciátorem a propagátorem sportu, sportovním žurnalistou. Díky lyžím objevil české hory v zimě, zvláště Krkonoše a diky kanoím české řeky pro širokou veřejnost.
Byl spoluzakladatelem a významným funkcionářem Československého olympijského výboru, Svazu lyžařů království Českého (1903), a řady dalších klubů a organizací a již roku 1899 navrhl zakladateli Mezinárodního olympijského výboru Pierru de Coubertin uspořádat v rámci II. OH roku 1900 v Paříži, lyžařské soutěže v Krkonoších v okolí Jilemnice.
Roku 1906 dal podnět ke vzniku Mezinárodní komise lyžování (založena 1910), která se na návrh Rosslera-Ořovského roku 1924 změnila na mezinárodní federaci lyžování, (FIS).
J.R. Ořovský přivezl do Čech první lyže, ale je také zakladatelem známého závodu na 50 km v Krkonoších, kterého se sám aktivně a úspěšně účastnil. Byl i prvním naším lyžařem instruktorem a také jako první k nám pozval lyžařské instruktory ze severských zemí, hlavně z Norska.
VÝVOJ SJÍŽDĚNÍ
Stručný vývoj lyžařských sjezdových technik
Sjezdové Alpské disciplíny jsou jednou z nejmladších sportovních disciplín. Byly uznány FIS a zařazeny do programu zimních Olympijských her
a světových mistrovství teprve v roce 1931.
Od té doby se technika jízdy neustále zdokonalovala a zrychlovala.
K největším změnám v technice jízdy dochází v alpských zemích, kde vznikají první lyžařské školy.
Lyžařská sjezdová škole je určitý způsob vyučování jízdě na lyžích, je charakterizována určitými specifickými prvky. Každou lyžařskou školu charakterizuje a reprezentuje určitá řada závodníků, kteří svojí jízdou, technikou a výsledky na závodech dokazují přednosti své školy.
První sjezdová škola vzniká v Alpách a zakládá ji Rakušan Mathias Zdiarski. Typickými znaky jeho lyžařské školy tzv. lilienfeldskě byl přívrat
a pluh. Další rakouskou školou byla "albertská", pro kterou byla typická přívratná technika.
Souběžně s albertskou školou existuje švýcarská škola, která používá pro provádění švihů odvratu. Vyvrcholením albertské a Švýcarské školy byla snožná technika.
Francouz Emil Allais po vítězství na mistrovství světa v roce 1938 využil své popularity a bohatých zkušeností k založení francouzské lyžařské školy, kde dále propracovává snožnou techniku. Tato škola kladla důraz na práci celého těla v oblouku, na přenášení váhy dopředu, na rotaci horní části těla a fixaci pánve, rotační pohyb přecházel na odlehčené patky lyží poklekem.
Vlivem francouzské lyžařské školy se stává jízda dynamičtější, ale vyžaduje celkovou obratnost a větší fyzickou připravenost. Vrcholem francouzské lyžařské Školy byla rotační technika.
Představitelem švýcarské lyžařské školy byl jeden z nejslavnějších předválečných sjezdařů Rominger. Základem jejich školy byla také snožná technika, ale kladl se zde důraz na odlehčení lyží pohybem nahoru-dolů. Šlo
o tzv. nerotační techniku.
Během druhé světové války a v poválečné době se dostávají do čela sjezdaři alpských zemí. Zejména Rakousko, které získává primát jak v technice, tak ve výkonnosti závodníků a odsunuje dominující Francii.
Rakouská sjezdová technika přichází s tzv. protiramennou kristiánií, která je charakteristická novým sjezdovým postojem. Při projížděni slalomové brány závodník v podstatě uhýbá bráně vnitřním ramenem. Prakticky projíždí zády
k tyči. Právě v tomto prvku byla protiramenná technika rakouské školy odlišná od francouzské, kde závodník byl otočen k vnitřní tyči obličejem. Protiramenná technika znamenala velký krok vpřed.
Dominující postavení si stále udržuje Rakousko, kde postupně vzniká nová sjezdová technika, kladoucí důraz na práci dolní poloviny těla pří vyjíždění oblouku. Hlavním znakem je dynamičnost a snadná točivost bez větší ztráty rychlosti.
Nejdůležitějším prvkem této nové techniky je krátký slalomový oblouk, kde kolena působí ve směru nového oblouku a vnitřní rameno vpředu, trup je odkloněn vně oblouku. Stáčivý pohyb nastává v momentu nadlehčení lyží, pohybem kolen do nového oblouku. Tato technika odstranila přenášeni rotace
z ramen přes boky na nohy. Tím byly nohy a trup uvolněny k samostatné práci. Trup vyrovnává práci nohou kompensačními pohyby. Není závislý na práci nohou a může působit ve slalomové technice při najíždění do bran. Vazba oblouků se stává daleko rychlejší. Lyže mají kratší stopu a tím je ztráta rychlosti v oblouku menší.
Následovně vystupuje do popředí velmi výrazně francouzská škola, a to sjezdová technika, na které mají velkou zásluhu lyžařští odborníci G. Joubert
a J. Vuarneí.
V minulých letech se diskuse převážně odehrávala mezí Rakouskem
a Francií, které proti soba postavily dvě odlišné teorie techniky zatáčení
a vyučování jízdě na lyžích, jejich monopolní postavení na mezinárodní půdě INTERSKI (Mezinárodní organizace pro výuku lyžování), bylo především ovlivňováno úspěchy národních družstev sjezdařů na mezinárodních závodech, mistrovství světa a OH.
Prakticky se jednalo o výklad provádění oblouků pomoci rotace nebo protirotace. Vlastní spory byly vedeny spíše lyžařskými učiteli než trenéry
a závodníky, což částečně charakterizuje i současný stav ve všech alpských státech, kde výuka základního lyžování a výuka závodního výcviku je více či méně od sebe odtržena. Teprve v poslední době je jízda na lyžích celkovým komplexem výuky začátečníků až k nácviku techniky jednotlivých sjezdových disciplín.
Podstatný vliv na techniku a výuku lyžování měla šedesátá léta, kdy se velmi rozšířila výstavba horských dopravních zařízení. Výstavba lyžařských vleků umožnila větší frekvenci lyžařů, lepší tréninkové možnosti. Dále se stroji na úpravu svahů a závodních tratí dostává lyžování dnešní doby nové dimenze.
Vývoj sjezdových disciplín a začátky závodění v alpských disciplínách
Prvopočátky sjezdového lyžování spadají do doby vzniku lyžování sportovního zaměření. Jak známo, Telemarčané se v 60. letech minulého století bavili po nedělích nejen během a skokem, ale sjížděli také svahy, dokonce s vybudovanými umělými překážkami.
Nesprávně bývá uváděno, že první závod ve sjezdu byl Roberts of Kandahar Cup – Pohár Roberta z Kandaharu, který se jel r. 1911 v Crans Montaně. Byli to totiž nepochybně Rakušané, kteří první zavedli čistý sjezd, tj. bez rovinek a protisvahů. V Rakousku se také poprvé setkáváme se závodní formou sjezdování. V Kitzbühelu se jel v r. 1905 první závod – Mistrovství Tyrol.
Všechny konané závody se vždy nazývali Rendez-Vous. Arlberg-Kandahar Rennen (AK) byl prvním velkým sjezdovým závodem, který se stal jednak prubířským kamenem pro uznání sjezdového sportu ze strany FIS, jednak zahájil řadu významných sjezdových soutěží v dalších letech, např. Lauberhornrennen ve Wengenu, Hahnenkammrennen v Kitzbühelu a další. První FIS závody se pořádaly 1929 v Zakopaném.
V r. 1930 se jel dodnes slavný Lauberhornrennen ve Wengenu.
Závod probíhal jak ve sjezdu, tak i ve slalomu. První závod vyhrál domácí závodník Christian Rubi. Mezi vítěze tohoto těžkého závodu se postupně zařadila taková jména jako Willy Bogner, Jean-Claude Killy, Franz Klammer, Ingemar Stenmark a také nyní všem známý Hermann Maier.
Během II. sv. války se vývoj lyžování v podstatě zastavil. Rozkvět nastal až po válce, kdy začala vznikat nová sdružení a kluby. Od doby poválečné až po současnost nebyl rozvoj lyžování tak drastický. Konalo se ale podstatně více závodů (národních i mezinárodních) a lyžování se stalo běžným sportem dostupným každému. Pravidelně se koná MS, ZOH a závody světového poháru. Světový pohár se jezdí od roku 1967, a to každým rokem. [4]
Rozdělení alpských sjezdových disciplín v současnosti
Disciplíny:
· Obří slalom
Svah pro obří slalom je méně prudký, branky jsou 4-8 m široké ve vzdálenosti minimálně 10m a jejich počet závisí na převýšení trati. Jedou se dvě kola, časy se sčítají.
· Sjezd
Závodníci sjíždějí velmi prudký svah rychlostí cca 120 km/h a projíždějí brankami, které jsou alespoň 8m široké. Lyžaři překonávají výškový rozdíl přibližně od půl do jednoho km.
· Slalom
Hustě posetý svah brankami nutí lyžaře prudce a rychle zatáčet, při průjezdu brankami je v kontaktu s brankovými tyčemi. Počet branek je od 55 do 75 pro muže. Tato technická disciplína se jede na dvě kola.
· Superobří slalom
Je kombinací obřího slalomu a sjezdu. Závodníci projíždí brankami širokými 6-8 m, které jsou zhruba v 25 metrových intervalech. Tratě se staví na svazích pro sjezd, ale jsou kratší. [11]
2. LYŽAŘSKÉ KURZY
Vymezení pojmu lyžařský kurz a důvody výuky lyžování
Lyžařské kursy jsou neoddělitelnou součástí tělovýchovného procesu na základních, středních i vysokých školách. Seznamují studenty a posluchače s pobytem na horách v zimní přírodě, učí je správnému vztahu k prostředí, dávají základní znalosti lyžařské a turistické. Rozšiřují pohybové dovednosti.
Z hlediska tělovýchovného procesu rozvíjejí pohybovou všestrannost a patří proto k nejúčinějším formám tělesné výchovy. Jsou základem pro trvalý návyk provozování zimních sportů, čímž značnou měrou přispívají k účinnému využití volného času pohybovou aktivitou a ke zvýšení zdatnosti.
Úkolem zimních výcvikových kursů je získat vědomostí, dovednosti
a návyky pro pohyb v zimní přírodě, umožnit působení klimatických činitelů na zdraví organismu.
Na zimních výcvikových kursech si osvojují posluchači nové pohybové dovednosti, návyky a seznamují se základy pobytu v zimní přírodě a bezpečného pohybu na lyžích. Nové poznatky získávají formou praktického výcviku
a formou teoretických přednášek. Hlavní obsahovou náplní kursu je lyžařský výcvik, který je přizpůsoben úrovní pohybových dovedností posluchačů. Při výcviku se rozvíjejí tělesné schopností posluchačů, nezbytné pro zvyšování sportovní výkonnosti a celkové zdatnosti organismu. Seznamují se s technikou a metodikou lyžování. Osvojují si vědomosti o lyžařské výstroji a výzbroji,
o mazání lyží, o zásadách pobytu v zimní přírodě, ne bezpečí na horách, horské službě, lyžařských soutěžích a jejich pravidlech, o první pomoci, prevenci
a hygieně. Pokročilí lyžaři se seznamuj í s rozšiřujícími prvky sportovního
a závodního lyžování.
Nedílnou součástí lyžařského výcviku je pravidelná péče o lyžařskou výstroj a výzbroj. [5]
Historie lyžařských kurzů
Lyžování ve školách patří ke světlým stránkám naší pedagogiky. Byli jsme první zemí, kde lyžování nalezlo uplatnění při výchově školní mládeže. Již koncem 19. století se objevilo lyžování na školách v Krkonoších. Krkonošští učitelé zaváděli organizovaný školí výcvik a prosadili jeho zařazení do školních předpisů a později i do školních osnov. Jan Buchar byl hlavní osobností, která se zasloužila o rozvoj lyžování a turistiky v Krkonoších. Svou pokrokovou činnost začal Jan Buchar v létě roku 1884. Již v následujících letech organizoval pravidelné výlety školních dětí na lyžích do Krkonoš. Pod jeho vlivem se začalo uplatňovat lyžování i na ostatních krkonošských školách. Mezi krkonošskými učiteli nalezl řadu spolupracovníku a následovníků, jako byli učitelé Jodas, Ďoubalík, Mečíř, Aleš Lyžec, kteří vedle lyžařského výcviku mládeže a turistiky začali organizovat i lyžařské závody školní mládeže.
Již v roce 1890 prosadil Jan Buchar u školních úřadů právo nahradit tělocvik sáňkováním. O pět let později povolily školské úřady jeho a pak dalším krkonošským školám, v hodinách tělesné výchovy lyžovat.Protože se záhy zlepšila i zimní školní docházka, význam lyží ocenily i školské úřady. Tento velmi pokrokový způsob tělesné výchovy na krkonošských školách byl vzorem
i pro ostatní horské oblasti nejen u nás, ale i v zahraničí. Postupně získávalo lyžování v tělesné výchově na školách stále významnější úlohu a širší uplatnění. Byly organizovány kurzy pro učitele, závody školní mládeže a konečně i zájezdy škol z měst na lyžařské túry i k několikadennímu pobytu na horách. V období od roku 1920 až do roku 1939 se lyžování pevně zakotvilo v osnovách školní tělesné výchovy a byly položeny základy i k organizovaným lyžařským zájezdům do hor.
I když lyžování bylo již součástí tělesné výchovy v podhůří již koncem 19. století, první zmínka ve školních osnovách se objevuje až v „Prozatímních osnovách“ z roku 1922. V letech 1933, 1939, 1945 se lyžování objevuje v osnovách školách obecných, středních, ale pouze jako nepovinná sezónní činnost, a hlavně tam, kde k tomu jsou podmínky.
Po roce 1945 dochází k úpravám a propracování osnov lyžařského výcviku, ale k významu školního lyžování přispěl dokument „Jednotná osnova tělesné výchovy“ z roku 1960, která umožňovala propojení povinné školní tělesné výchovy s mimoškolní. Tyto okolnosti umožnily vznik zakládat v horských oblastech sportovní lyžařské třídy, kroužky. Zvýšila se tím nejen obecná povědomost o lyžování, ale se i zvýšila úroveň závodního lyžování.